Stanovisko Unie advokátů, z.s. k rozsudku Městského soudu v Praze sp. Zn. 29 Co 260/2023

otyčného advokáta. 
Per analogiím je možno říci, že se s velkou pravděpodobností jednalo o stejný případ, jako jsou četné stížnosti na advokáty, podávané na ČAK z různých procesních, ba i hmotněprávních důvodů. V těchto případech se „stěžovatel“ pokouší dostat (a často bohužel dostane) přes stížnost k informacím, které by jinak pro něj byly nedostupné. Může též poukazovat při dalších řízeních, a to i před soudy, že ČAK advokáta „vyšetřuje“ a tím jej zpochybňovat, případně získat čas pro své další procesní úkony.  Zde bylo s největší pravděpodobností důvodem trestního podaní boj o dědictví. Trestní soud stíhaného kolegu – advokáta obžaloby zprostil a ten podal žalobu na ochranu osobnosti pro škodu, ke které mu mělo dojít pozastavením jeho advokátní činnosti. Dlužno podotknout, že advokát byl pravděpodobně samostatným advokátem, který v době pozastavení výkonu advokacie vykonával svou praxi po dobu cca 20 let. Nejednalo se tedy o nováčka, ale o „zavedenou firmu“, jejíž činnost pan kolega poté, co byl zbaven trestního stíhání, jistě jen s obtížemi obnovoval.
Prvoinstanční soud svým rozsudkem 31 C 42/2021-149 ze dne 26. 4. 2023 žalobu zamítl, žalobce se odvolal a Městský soud svým rozsudkem sp. zn. 29 Co 260/2023-149 ze dne 26. 10. 2023 ve věci samé zamítavé stanovisko prvoinstančního soudu potvrdil. 
Přes to, že kolega advokát (nemohl by se Unii advokátů přihlásit? Jistě by bylo zajímavé se dozvědět i další okolnosti jeho případu!) nedosáhl ve své věci úspěchu, vyplývá z odvolacího rozsudku řada velmi zajímavých skutečností. 
Jedním ze zásadních důvodů, proč byla žaloba na ochranu osobnosti zamítnuta bylo, jak soud konstatoval zejména v bodech 16 – 17 svého rozsudku, že pozastavení výkonu advokacie žalobci podle § 9 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii nebylo protiprávní a rozhodnutí Představenstva ČAK svědčí presumpce správnosti, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné správy – zde příslušné samosprávné profesní komory. Připomeňme, že dle odst. 2 § 9 ZAK Představenstvo ČAK nemusí, pouze může výkon advokacie pozastavit. Záleží na úvaze Představenstva, zda skutečnosti trestného činu, ze kterého je advokát obviněn/obžalován „ohrožují důvěru v další řádný výkon advokacie tímto advokátem“. Znovu tedy, záleží pouze na úvaze Představenstva ČAK, zda pozastaví advokátovi činnost či nikoliv. Výsledkem tohoto „uvažování“ je rozhodnutí, mající charakter správního rozhodnutí se všemi důsledky z toho plynoucími. S ohledem na uzavřenost takového řízení a naprostou absenci jakéhokoliv přehledu judikatury těchto de facto správních rozhodnutí (na rozdíl od publikování alespoň některých kárných rozhodnutí), je stanovisko Představenstva ČAK naprosto nepředvídatelné, což vzbuzuje pochybnosti o dodržení práva na spravedlivý proces. Navíc se toto rozhodování odehrává na uzavřeném zasedání a není proti němu v rámci řízení před Českou advokátní komorou možné žádné odvolání, protože není vyššího orgánu, který by rozhodl než Představenstva ČAK. Po jednoinstančním „správním řízení“ může jako opravného prostředku být využito pouze správní žaloby, respektive následně po kasační stížnosti je možno z výše naznačeného důvodu podat ústavní stížnost. Tato procedura se v reálných podmínkách české justice může velmi snadno protáhnout i na pět let, čímž tento způsob ochrany advokáta zcela postrádá smysl. Je s podivem, že advokát, o kterém náš článek pojednává, se touto cestou nevybral a lze jen doufat, že pokud se nějaký další advokát dostane do obdobné situace, naznačeného postupu využije.
Druhým významným bodem rozsudku, který má obecný přesah, je stanovisko odvolacího soudu k náhradě nákladů řízení za zastupování České advokátní komory. Pro úplnost dodejme, že ČAK byla zastupována advokátem JUDr. Petrem Čápem, který je od ledna 2020 i tajemníkem ČAK. Pro kancelář pana tajemníka byla náhrada nákladů, kterou mu prvoinstanční soud přiznal ve výši 16.940,- Kč, zajisté milým zpříjemněním k jeho platu.  Odvolací soud se však opřel o četné nálezy Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu a dospěl k názoru, že obhajoba České advokátní komory nejsou „účelně vynaložené náklady“ na právní zastoupení, neboť Česká advokátní komora je veřejná instituce, která stejně jako samotný stát je vybavena příslušnými organizačními složkami k hájení svých zájmů. (Viz bod 20 rozsudku). Odvolací soud dospěl k závěru, že se jednalo o spor, v němž měla být odčiněna újma způsobená Českou advokátní komorou při výkonu veřejné moci a s ohledem na toto své postavení musí být ČAK připravena i před soudem z vlastních zdrojů hájit to, jakým způsobem zákonem jí svěřenou veřejnou moc vykonává. Navíc si soud mírně „rýpnul“ když neopominul zdůraznit, že „vzhledem ke své povaze (profesní komora advokátů, tedy osob znalých práva) evidentně disponuje dostatečným personálním zázemím k tomu, aby mohla z vlastních zdrojů hájit před soudy svá rozhodnutí, a to jak přímo ve správním soudnictví, tak návazně i ve sporech o odčinění újmy.“  Na základě této úvahy pak odvolací soud přiznal Komoře za obhajobu v první instanci pouze paušální náhrady nákladů ve výši 2.700,- Kč, za řízení před odvolacím soudem pak z téhož titulu částku 900,- Kč. Ani tyto platby nepotěší, nicméně jsme díky neúspěšnému kolegovi opět o kousek dál v rozlišování toho, kdy Česká advokátní komora plní svou veřejnoprávní funkci a kdy vykonává samosprávu, což je, bohužel, stálý problém ve vnímání pozice České advokátní komory.