Za všechno může advokát

totiž, že "právo přeje bdělým". V zemích Koruny české je tato zásada obvykle transformována do rčení "voják se stará – voják má". Kdo se však měl starat? Byl k tomu "starání se" advokát zmocněn? V případě, že by zjistil (a to bez klientova příkazu, že se starat má), že dlužník je v insolvenci, jak mohl přihlásit pohledávku za svého klienta? Pouze na základě nově udělené nové plné moci. 
Takže: advokát měl o své vlastní újmě a na základě své vlastní iniciativy sledovat, zda dlužník není v insolvenci a toto pravidelně kontrolovat. Evidentně bez ohledu na svou odměnu, protože tato služba zcela jednoznačně nebyla součástí smlouvy o právním zastupování mezi ním a jeho klientem.  Pokud advokát zjistil, že klient "spadl" do insolvence, měl vyzvat klienta ke konzultaci. Opět: na svůj úkor, bez ohledu na svou odměnu. A pokud by se klient nechtěl přihlásit do insolvenčního řízení, měl si pro svou ochranu nechat dát tento příkaz od klienta písemně.
Dobře – řekněmež, že správně mělo celé zastupování klienta kárně postiženým advokátem probíhat tak, jak je výše popsáno. Věnujme se však i jedné drobné praktické otázce:

Jaká je šance, že samostatný advokát nebo malá advokátní kancelář má regulérní šanci pravidelně hlídat insolvenční rejstřík, a to zejména v případě, kdy si to klient s takovým advokátem výslovně nesjednal a neplatí mu to?
Důsledkem tohoto kárného rozhodnutí může být – paradoxně – oslabení postavení klienta ve vztahu k advokátovi a zhoršení kvality poskytovaných právních služeb. Protože každý advokát, kterému se dostane toto kárné rozhodnutí do ruky, učiní jediné: do textu své smlouvy o právním zastupování přidá tzv. "disclaimer" tedy "vyloučení odpovědnosti či zřeknutí se odpovědnosti", kterým klient vezme na vědomí, že povinností advokáta není sledování insolvenčního rejstříku, případně exekutorských řízení. Anebo ve smlouvě bude, že tuto povinnost advokát má. A dostane za to zaplaceno.
V každém případě je uvedené kárné rozhodnutí přímým návodem na novelu smlouvy o právním zastupování. Na tomto místě pak již jen povzdech: když v dubnu 1990 se přijal nový zákon o advokacii a od 1. 7. 1990 vznikla advokacie jako "svobodné povolání", měla vzorová smlouva o poskytování právních služeb (mandátní smlouva) dvě stránky, psané na stroji s řádkováním 1,5. Dne jsou k vidění i smlouvy třicetistránkové, v nichž se to "disclaimery“ hemží tak, že lze mít důvodné pochybnosti o tom, že klient doopravdy ví, co všechno advokát pro něj dělá a co nikoliv. Inu, pokrok nezastavíš.