Článek je k nalezení na tomto odkaze:
https://advokatnidenik.cz/2020/11/20/jak-poradat-advokatni-snem-v-mimoradnych-podminkach/
Připomeňme, že JUDr. Maisner kandidoval do představenstva ČAK na 7. sněmu ČAK, který se konal 22. 9. 2017 jako člen společné kandidátky představenstva s heslem „Na advokátní stav čekají v budoucnu nové výzvy.“
Rozhovor, který s ním byl uveřejněn ve „Sněmovních novinách“ je uvozen následujícím hlavním titulkem: „Vývoj informačních technologií pokračuje mílovými kroky, všechno se digitalizuje a elektronizuje. Do našich životů tak zasahují stále více a masivně. A právo na to musí nutně reagovat. Jak se to daří? A co to znamená pro advokátní stav a justici vůbec?“ Je dobré si připomenout závěr tohoto rozhovoru:
„Na celý advokátní stav čekají v budoucnu nové výzvy vyvolané jednak novými technologiemi, kybernetickou bezpečností a také společenskými změnami. Působím jako člen kontrolní rady České advokátní komory a vím, že se těmito výzvami kontrolní rada seriózně zabývá, ale advokacie je profese, která stojí na konzervativních hodnotách a k převratným změnám se staví velmi opatrně. Patřím k advokátům, kteří jsou velmi konzervativní, pokud se týče etiky jak v obchodních vztazích, tak ve vztazích s klientem. Ale pokud se týče technologií, nových obchodních modelů a způsobů, jak poskytovat právní služby, jsem spíše vizionář a rozhodně bych nerad, aby se advokacie uzavírala novým trendům.“
A jaké je stanovisko „vizionáře v technologiích“ po třech a půl roce v představenstvu ČAK?
JUDr. Maisner způsobem, který můžeme nazvat rozvratným, shazuje všechny možné argumenty, proč konat sněm ne-prezenčně. Výčet jeho argumentů by vydal na samostatnou analýzu argumentačních faulů, na příklad spojí hájitelný důvod s nějakým absurdním, viz třeba: „Někdy zaznívají názory, které deklarují, co si většina advokátů přeje či nepřeje (od zrušení advokátní komory, a tedy i placení příspěvku, přes zavedení hlasování advokátů o čemkoliv v rámci stavu prostřednictvím chytrého telefonu, až k absolutní liberalizaci výkonu advokacie – tedy že by ji mohl vykonávat každý bez ohledu na vzdělání, bezúhonnost a bez zkoušek, slibu či jakékoliv registrace a povolení.“ Má to snad znamenat, že diskuse není povolena? Nebo že by se naopak ve virtuálním prostoru diskutovalo přespříliš? Kromě zjevné obavy z toho, že by se sněm mohl „vymknout“ zpod kontroly jeho pořadatelů obsahuje článek ještě další aspekt – totiž že samochvály není nikdy dost. „…bez České advokátní komory by nebylo nezávislé advokacie a bez nezávislosti advokacie nemůže vůbec fungovat. Autoři a šiřitelé podobných názorů by možná mohli zvážit, jak by bylo možno vykonávat advokacii za situace, kdy by byli kárně podřízeni úředníkům Ministerstva spravedlnosti, kteří advokacii nikdy nevykonávali...“ A co třeba jiné alternativy kárného řízení, kdy se na příklad nabízí podřízení se zvláštnímu senátu NSS podle zk. č. 7/2002 Sb. obdobně jako u soudních exekutorů. Podobných argumentačních – řekněme jednostranných pohledů – je v článku více. Při jejich čtení nelze nevzpomenout na heslo, proklamované v době komunistického režimu za účelem zastrašení těch obyvatel, kteří by snad chtěli emigrovat: „Opustíš-li mne – zahyneš.“
Na závěr autor uvádí výčet důvodů, proč prezenční formu sněmu změnit nelze, aby bylo všem jasné, že to neprojde. Plus k tomu výraz, který lze interpretovat i jako lehkou výhrůžku, že by se třeba nějaký advokát „mohl domáhat, že mu díky [neprezenčnímu] způsobu konání sněmu byla účast na něm znemožněna (ať již použitou technologií nebo třeba technickými poruchami během sněmu)“ a že „je pravděpodobné, že by tím právní jistota legitimity konání sněmu byla vážně zpochybněna.“
To je skutečně smutný konec technologického vizionáře.