Níže uvedený odkaz vede sice k nálezu, který byl vydán již dne 30. 11. 2022, a to pod sp. zn.: I ÚS 2578/22, avšak jeho obsah zůstává stále aktuální.
Jde o to, zda má ten, kterému je zapotřebí právních služeb (dále jen klient) žádat, aby mu soud ustanovil k obhajobě jeho zájmů konkrétního advokáta. Judikatura Ústavního soudu dovozuje, že klient toto právo MÁ, ovšem za předpokladu, že jeho žádost je "rozumně zdůvodněna". Zpravidla tomu bývá tehdy, jestliže již mezi klientem a advokátem panuje vztah důvěry, a to zejména tehdy, jestliže již dříve s klientem daný advokát spolupracoval.
Naprosto klasicky se jedná o případ, kdy v trestním řízení se jedná o případ nutné obhajoby a klientovi dojdou peníze na advokáta. V tu chvíli nastupuje stát, který rád ustanoví dosavadního advokáta zástupcem ex offo, neboť dotyčný advokát již případ zná a stát ušetří minimálně za úkon převzetí právního zastupování a seznámení se se spisem, případně první schůzku s klientem.
Tento postup státu je pochopitelný a advokáty široce akceptovaný.
Přesto i on má své limity.
Prvním limitem je, že žádost klienta o zastupování konkrétním advokátem musí být "rozumně zdůvodněná". Rozhodně tedy není možná svévole kdy si klient vybere mediálně známého advokáta a má dojem, že ten mu prostě musí být ustanoven, protože dotyčný "je dobrej". Jednak toto není "rozumné zdůvodnění", jednak toto by bylo zcela nespravedlivé i vůči mediálně známému i jinak protežovanému advokátovi, který by se mohl dostat i do situace, že by musel pro přetíženost ex offo advokáty odmítat. Advokáta k zastupování přinutit nelze, což si, bohužel, jistá část klientů stále neuvědomuje.
Druhým problémem jsou seznamy advokátů ex offo, které vedou jednotlivé soudy. Jsou to vlastně pořadníky na práci, které mají soudy v rámci zachovávání obecných principů spravedlnosti dodržovat. Zpravidla se tak děje v trestním právu, ovšem spravedlivé rozdělování případů v rámci občanskoprávního řízení - na příklad ustanovování procesních opatrovníku v řízeních o omezení svéprávnosti - je značně problematické.
Uvedený nález Ústavního soudu lze proto považovat za jistý návod pro práci soudů, ovšem po kroku "A" ohledně žádostí klientů by měl následovat krok "B" a to spravedlivé rozdělování práce mezi advokáty, kteří o takovou práci mají zájem. Bylo by přitom přínosné, kdyby tuto metodiku nemusel řešit Ústavní soud, ale iniciativy se chopilo i samotné Ministerstvo spravedlnosti.