Někdy se stane, že následky a důsledky některého činu naprosto předčí čin samotný. To je pak pozdě bycha honit. K výsledku, který vůbec neodpovídá původní příčině, která stála na jeho počátku, došlo v cause „tesilky a svetr“. Jistá advokátka si stěžovala na kolegu, že se dostavil k soudu v oděvu nedůstojném advokáta, totiž tesilkách a svetru. Její stížnost byla zamítnuta, ovšem kolegyně se nevzdala a začala pátrat po tom, kdo a jakým způsobem určuje, co je a co není vhodné oblečení, respektive jakým způsobem komora dává najevo svůj výklad etického kodexu advokacie. Na základě dlouhodobého pozorování dané problematiky je Unie advokátů, z.s. přesvědčena, že hodnocení porušení Etického kodexu advokacie je v zásadě subjektivní záležitostí toho kterého „zpracovatele stížnosti“. Jinak řečeno, je to sázka do lotynky, ovlivněná též tím, KDO si stěžuje a na KOHO.
ČAK odmítl poskytnout stěžovatelce informace dle zákona o informacích s tím, že ČAK není veřejnou institucí, takže informaci podávat nemusí.
Úřad na ochranu osobních údajů však byl zcela opačného názoru než Česká advokátní komora a ve svém rozhodnutí, kterým uložil ČAK informace poskytnout, uvedl:
„Komora je veřejnou institucí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. neboť v jejím případě převažují veřejné aspekty nad soukromými...“
Česká advokátní komora nehodlá ovšem stanovisko ÚOOÚ respektovat a dokonce se s ÚOOÚ soudí! O co se soudí? Aby nemusela svým členům poskytovat údaje o své činnosti. Unie advokátů, z.s. doufá, že stěžující si advokátní kancelář požádá o vstup do tohoto řízení coby vedlejší účastník na straně ÚOOÚ a poskytne soudu informace o tomto postoji České advokátní komory. Je skutečně smutné, že je nutno doufat, že to bude soud, který se zastane advokátů proti jejich jejich vlastní profesní organizaci...