Kauza Z.C. - Jízda pohlavního údu na velbloudu

K danému rozsudku má Unie advokátů, z.s. několik připomínek, přičemž je toho názoru že by bylo na místě i judikatorní cestou objasnit  a vyprecizovat některé  úvahy soudu. UA se zamýšlí zejména nad níže uvedenými aspekty případu:

1) Kárně stíhaná advokátka  tvrdila (str. 2 rozsudku tvrdila, že svůj komentář na Facebooku nepsala jako advokátka, oproti  tomu ČAK tvrdila, že se jak advokátka prezentuje, takže je nutno na daný komentář jako na komentář advokáta pohlížet. Soud (viz str. 11 - body 32- 35) odkázal na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2004, č.j. 5 As 34/2003-47, dle kterého "výkon advokacie není jen samotné poskytování právních služeb, ale také veškeré úkony, k nimž je advokát povinen v souvislosti s poskytováním právní služby i poté, kdy je zastupování klienta ukončeno."  Dále soud poukazuje na ust. § 17 zák. o advokacii, ze kterého dle jeho názoru chovat se při výkonu svého povolání určitým způsobem, tak jej pravidla profesionální etiky zavazují k určitému  chování i v soukromé sféře. S tímto propojením dvou zákonných ustanovení Unie advokátů, z.s. nesouhlasí, protože odporuje logice věci. V zákonu o advokacii se jednoznačně hovoří o povinnost chovat se určitým způsobem při výkonu advokacie". UA neshledává problematickým ani povinnost advokáta  chovat se určitým způsobem "i poté, kdy je zastupování klienta ukončeno".  Avšak takto široké vymezení povinností advokáta v podstatě úplně a beze zbytku likviduje jeho soukromou sféru, činí z něj ne-osobu, tedy někoho, kdo mimo svůj "profesní stav" vlastně vůbec neexistuje. A to vše (viz str. 12, pokračování bodu 33) proto, že "hlavním důvodem je ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů". Podle názoru UA toto hledisko nemůže obstát v testu proporcionality, protože úplné zbavení identity osoby, byť advokáta, v jeho "neadekvátní" podobě je vysoce disproporční vůči "ochraně advokátního stavu". Jak vyplývá z daného rozhodnutí, před "advokátní identitou" není jakéhokoliv úniku do soukromé sféry. Toto své stanovisko potvrzuje soud v bodu č. 36 odůvodnění (str. 12), kde uvádí: "Žalobkyně  prostřednictvím svého účtu na sociální síti Facebook zveřejnila pod fotografií starosty, jedoucího na velbloudovi hanlivý komentář. Současné žalobkyně na sociálních sítích vystupuje jako advokátka a jako advokátka se také prezentuje široké veřejnosti. I v případě, že by uvedený či obdobný komentář po takovouto fotografií zveřejnil jakýkoliv advokát ze pomoci jeho soukromého účtu, zatímco by se veřejnosti, prostřednictvím jiného účtu veřejně prezentoval jako advokát, mohlo by dojít k ohrožení vážnosti a důstojnosti advokátního stavu. I takovýto soukromý profil si veřejnost může spojit s osobou advokáta, a nebude rozlišovat mezi tím, jestli vystupuje jako advokát nebo jako běžný občan." Podle názoru  US to tedy znamená, že advokát musí hledět na svůj "advokátní stav" nejen na sociálních sítích, ale n příklad i na internetových diskusích a pod. Otázky, které z toho vyplývají, vnášejí znovu pochybnosti o odůvodněnosti takového zásahu do integrity osobnosti a práva se vyjadřovat, neboť kde je hranice svobody vyjadřování? Co když politický názor advokáta nebude v souladu s politickým názorem vedení ČAK? A advokát jej uvede na své (soukromém) profilu na sociální síti? Inu, samé otázky, samé otázky.  To, že z "advokacie" skutečně nelze žádným způsobem vystoupit (a co projevy osobní povahy?) soud pregnantně shrnul v bodě 45 (str. 15) když uvedl, že "...žalobkyně skutek učinila PŘI VÝKONU ADVOKACIE, neboť jej sice učinila na svém  osobním facebookovém profilu avšak současně byla advokátkou". Zde tedy dostává ČAK neomezenou moc nad svými členy.

2) V bodě 15 (str. 8) Městský soud v Praze citoval ČAK, která uvedla, že "Výklad pravidel  důstojnosti a vážnosti advokátního stavu je dlouhodobě neměnný a požadavky na důstojné chování advokáta konstantní." Soud v bodě 56 (str. 18) konstatoval, že "Žalobou napadené rozhodnutí není excesivním především z hlediska ustálené rozhodovací kárné praxe."  K tomu UA může jen konstatovat, že o "ustálené rozhodovací kárné praxi" nemůže být rozhodujícímu soudu nic známo a jedno kárné rozhodnutí, na které Městský soud v Praze poukazuje, rozhodně  nesnese kritérium "ustálené kárné praxe". Kárná rozhodnut jsou totiž NEVEŘEJNÁ, o konkrétní poskytnutí kárných rozhodnutí v případě svého zájmu musí být žádáno dle zákona o svobodném přístupu k informacím a ani získání kárných rozhodnutí otázku "ustálené kárné praxe" neřeší. Unii advokátů jsou totiž známy případy, kdy naopak n e b y l a  kárně stíhána jednání advokátů, která jednoznačně převyšovala  nejen sporný výrok kárně stíhané advokátky, ale i výroky a činy, které kárně stíhány byly. Unie advokátů vyjadřuje svou pochybnost nad tím, že je "všem advokátům měřeno stejným metrem" a v tomto směru - navíc i nepřezkoumatelnou, neboť nepřístupnou - údajnou "ustálenost rozhodovací kárné praxe" zpochybňuje.

3) V bodě 35 (str. 12) odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Praze uvádí, že "...důstojnost je klíčová pro zachování jedinečné pozice advokacie při prosazování práva a ochraně práv jednotlivých osob, Z tohoto důvodu byla České advokátní komoře dána pravomoc (ale také povinnost) dbát nad řádným výkonem advokacie.... v případě porušení těchto povinností je nejenom právem České advokátní komory, al také její povinností kárně potrestat advokáta, který jedná v rozporu s pravidly stanovenými zákonem o advokacii či etickým kodexem. Zde Unie advokátů, z.s. konstatuje, že dle jejího názoru Česká advokátní komora neplní tento svůj úkol bezezbytku - vždy velmi záleží na individuálním posouzení případu a hlavně kdo je advokát, který má být  potrestán.  S ohledem na nepřístupnost kompletní judikatury kárné praxe pak Unie advokátů konstatuje, že neexistuje způsob kontroly členskou základnou ČAK, jakým způsobem Kontrolní rada a především její předseda - kárný žalobce - vykonává svou povinnost kárně stíhat skutečně všechny, kteří se proti advokátním předpisům proviní.