K potlačení samosprávného charakteru ČAK a k postavení kárného žalobce – podruhé

Co Česká advokátní komora prostřednictvím redakce Advokátního deníku vyvrací?

ČAK především tvrdí, že předseda kontrolní rady při výkonu funkce kárného žalobce není správním orgánem, protože kdo je a kdo není správní orgán vyjmenovává rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ans 9/2007 ze dne 21. 5. 2017. Dále ČAK tvrdí, že předseda kontrolní rady coby kárný žalobce nemá výlučnou pravomoc podávat kárnou žalobu na advokáta, protože kontrolní rada má dva místopředsedy a pokud předseda kontrolní rady nemůže svou funkci vykonávat, pak jej místopředsedové v přesně daném pořadí zastoupí. Druhý argument považuje autorka článku za směšný, protože ve skutečnosti podporuje její tvrzení, že předseda kontrolní rady má neomezenou a výlučnou pravomoc podat na advokáty kárnou žalobu – a pouze tehdy, když není schopen tuto funkci vykonávat, jej SMÍ zastoupit místopředseda Rady. Tedy předseda kontrolní rady nemůže ani delegovat svou výlučnou pravomoc například tak, jako deleguje veřejný ochránce práv část svých pravomocí na svého zástupce. Aby mohl konat někdo jiný než předseda kontrolní rady, rozuměj první a následně druhý místopředseda, musí být předseda a předcházející místopředseda neschopen… Jedná se tedy o pouhé určení organizačního postupu pro zastupování ve funkci.

Pokud redakce Advokátního deníku, tedy Česká advokátní komora tvrdí, že předseda kontrolní rady České advokátní komory NENÍ „monokratický správní orgán vykonávající veřejnou moc s výlučnou pravomocí podat v rámci ČAK kárnou žalobu na advokáta“, pak autorka článku tvrdí, že toto tvrzení Advokátního deníku, potažmo ČAKu je účelové a účelově nesprávné.

Pojďme se na věc podívat z čistě právního hlediska:

Ust. § 46 odst. 3 věta druhá zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále též „Zákon o advokacii“) zní [zvýrazněno autorkou]:

§ 46

Kontrolní rada

(1) Kontrolní rada je kontrolním orgánem Komory.

(2) Kontrolní rada má 70 členů.

(3) Kontrolní rada volí ze svých členů a odvolává předsedu kontrolní rady, a stanoví-li tak organizační řád, i místopředsedy kontrolní rady. Předseda kontrolní rady je oprávněn vystupovat v kárném řízení podle tohoto zákona jako kárný žalobce.

Ust. § 33 odst. 3 Zákona o advokacii zní:

§ 33

(3) Má-li v kárném řízení vystupovat jako kárný žalobce předseda kontrolní rady, je oprávněn pověřit jiného advokáta po dohodě s ním provedením přípravných úkonů potřebných k prověření, zda došlo ke kárnému provinění; takto pověřený advokát má, pokud jde o písemnosti a jiné dokumenty advokátů, oprávnění člena kontrolní rady podle § 46 odst. 4 věty druhé.

„Oprávnění“ (pravomoc) vystupovat v kárném řízení jako kárný žalobce má výlučně předseda kontrolní rady (viz § 46 odst. 3 věta druhá Zákona o advokacii), nikoli kontrolní rada jako kolektivní orgán profesní (zájmové) samosprávy (ustanovení § 46 odst. 3 věta druhá Zákona o advokacii, a contrario).

V případě pravomoci kárného žalobce jde o osobní výkon funkce předsedou kontrolní rady, při kterém je zastoupení vyloučeno, pokud nestanoví Zákon o advokacii výslovně jinak. Co to je to „jinak“? „Jinak“ upravuje ustanovení § 33 odst. 3, věty první, Zákona o advokacii, jak shora citováno. Místopředsedové Kontrolní rady mohou být „jinými advokáty“, kteří provedou přípravné úkony, ale sami nemohou o podání kárné žaloby rozhodnout. Mohli by tak učinit pouze v případě, jak se opakovaně snažím vysvětlit, pokud by předseda kontrolní rady nebyl způsobilý svou funkci vykonávat.

Předseda kontrolní rady jako kárný žalobce může dospět k závěru, že stížnost je nedůvodná, neboť vytýkané jednání advokáta není kárným proviněním a kárnou žalobu nepodá. Může také dospět k závěru, že z nějakého jiného důvodu kárnou žalobu podat nechce. Takové jednání však je osobním rozhodnutím kárného žalobce, zde tedy předsedy kontrolní rady, a Zákon o advokacii neobsahuje žádnou možnost rozhodnutí kárného žalobce (předsedy kontrolní rady) podrobit přezkumu, jako je tomu v trestním řízení např. v rámci dozoru (dohledu).

Argumentace Advokátního deníku, tedy rozuměj České advokátní komory, se opírá o organizační řád ČAK (usnesení sněmu ČAK č. 3/1999 Věstníku). Z čl. 15 odst. 2 organizačního řádu pisatel dovozuje, že pravomoc vykonávat funkci kárného žalobce náleží také místopředsedům kontrolní rady zastupujícím při výkonu jeho funkce předsedu kontrolní rady. Autor článku, ať už jím je ve skutečnosti kdokoliv, tvrdí, že místopředsedové kontrolní rady zastupují předsedu při výkonu jeho funkce, tedy i při podání kárné žaloby na advokáta a z toho dovozují, že předseda kontrolní rady v rámci ČAK nemá výlučnou pravomoc (ne)podat kárnou žalobu na advokáta.

Zastupitelnost funkcí je v právním systému obecně známým instrumentem. K tomu odkazuji příkladmo na čl. 66 Ústavy ČR, kde je uvedeno, že „Uvolní-li se úřad prezidenta republiky…(nebo) nemůže-li prezident republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat…přísluší výkon funkcí předsedovi vlády.“ Podle přístupu pisatele „stanoviska“ Advokátního deníku tedy prezident a předseda vlády jsou vlastně libovolně zastupitelní, jsou v podstatě téměř kolektivním orgánem… Takovou interpretaci považuji skutečně za neuvěřitelnou.

Se zněním shora citovanými ustanoveními zákona o advokacii a z toho vyplývajícího logického rozporu nemá autor zřetelně vůbec žádný problém a zcela nesprávně – a dle mého názoru účelově – zaměňuje:

1. osobní výkon funkce kárného žalobce předsedou Kontrolní rady podle § 46 odst. 3 věta druhá ve spojení s Hlavou čtvrtou Zákona o advokacii, upravující kárné řízení

ZA

2. výkon funkce předsedy Kontrolní rady v otázkách svěřených Zákonem o advokacii do pravomoci Kontrolní rady dle ustanovení § 46 odst. 3 až 7 Zákona o advokacii.

Zákon o advokacii výslovně svěřuje pravomoc kárného žalobce jen a pouze předsedovi kontrolní rady, nikoli kontrolní radě jako kolektivnímu orgánu. Zákon o advokacii neobsahuje zákonné zmocnění rozšířit pravomoc kárného žalobce na jiné osoby, a to ani v organizačním řádu, na který se autor skrývající se za „stanovisko Advokátního deníku“ sám odvolává. Taková možnost delegace by musela být výslovně upravená v Zákoně o advokacii. Zmocnění v Zákoně o advokacii k podrobnější úpravě v organizačním řádu ČAK existují, ovšem v jiných případech. Jmenovitě se zájemce o užití zmocňovacích ustanovení může soustředit na ust. § 46, 47 a 47a Zákona o advokacii a v nich obsažené zákonné zmocnění uvozené slovy „stanoví-li tak organizační řád“.

Organizační řád stanoví „podrobnosti o organizaci Komory a jejích orgánů“ (viz § 49 odst. 1 Zákona o advokacii). Organizační řád však nemůže bez výslovného zákonného zmocnění měnit právní úpravu obsaženou v Zákonu o advokacii. Je tedy jasné, že organizační řád nemůže bez výslovného zákonného zmocnění změnit (rozšířit) ani osobní pravomoc předsedy kontrolní rady jako kárného žalobce (zakotvenou v § 46 odst. 3 věta druhá Zákona o advokacii) na další osoby/orgány tedy ani na kontrolní radu zastupovanou místopředsedou kontrolní rady. Autor článku, bezpochyby sám právník, však bezostyšně tvrdí, že podzákonná norma může měnit zákon (zde Zákon o advokacii) bez výslovného zákonného zmocnění. To snad ani nelze komentovat!

Lichá je též argumentace autora „Reakce Advokátního deníku“, že předseda kontrolní rady při výkonu funkce kárného žalobce není „správním orgánem“. Ustanovení § 4 odst. 1 s.ř.s., na které Advokátní deník odkazuje a od kterého odvíjí svoji argumentaci, totiž definuje pojem „správní orgán“ pouze pro přezkum rozhodnutí dle § 65 s.ř.s., tedy pouze k vymezení přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví. Nejedná se o obecnou definici „správního orgánu“. Stejně pochybný je i odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu, citovaný Advokátním deníkem. I ten byl totiž vydán v rámci správního soudnictví a vymezuje tak pojem „správního orgánu“ opět pouze z hlediska přezkumné pravomoci soudů ohledně rozhodnutí dle § 65 s.ř.s. nikoli obecně (doktrinálně) tak, jak jsem jej použila ve svém článku. Autor „reakce“ tedy argumentuje nesprávně a zavádějícím způsobem.

Ve svém původním příspěvku jsem uvedla, že „předseda kontrolní rady je v rámci ČAK JEDINÝ kárný žalobce, je monokratický správní orgán vykonávající veřejnou moc s výlučnou pravomocí podat kárnou žalobu na advokáta a doporučení kontrolní rady či kohokoli jiného pro něj závazná nejsou.“

Advokátní deník ve své „Reakci“ tento můj závěr neguje tvrzením, že „kárný žalobce nerozhoduje o právech a povinnostech advokátů, ani jiných osob; pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech advokátů je nadána toliko kárná komise. Předseda kontrolní rady proto nemůže být správním orgánem“.

Již pouhým srovnáním textu je zřejmé, že Reakce AD ve skutečnosti nevyvrací závěry mého příspěvku, ale své vlastní závěry. Používá „argumentační klam“ (zde tzv. podsunutý argument), což je výrok, jehož smyslem je porazit oponenta bez ohledu na pravdivost faktů. Jeho podstatou je nenápadné porušení řetězce na sebe navazujících logických důkazů, takže nakonec se ten, kdo takto podsouvá argumenty, dostane k závěru, který si přeje, a to bez ohledu na pravdu. Před tímto postupem varoval již Aristoteles, a tak je možno se alespoň utěšovat tím, že pisatel článku užívá propracovanější metody, než je prachsprostá lež.

Nicméně zpět k tématu:

Samozřejmě kárný žalobce svým nepodáním kárné žaloby nevydává správní rozhodnutí, která by byl přezkoumatelná dle § 65 s.ř.s. ve správním soudnictví! To jsem také nikdy nikde netvrdila. Naopak jsem ve svém článku poukázala na zcela opačný závěr v cit. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2020, čj. 9As 284/2018-89, ze kterého plyne, že rozhodnutí předsedy kontrolní rady NEpodat kárnou žalobu není správním rozhodnutím. Pro posouzení, zda předseda kontrolní rady je či není správním orgánem, však je přezkoumatelnost či nepřezkoumatelnost jeho jednání správním soudem bezvýznamné.

Kdo je tedy správní orgán? Toto není definováno ve správním řádu soudním, jak se Advokátní deník snaží čtenáři podstrčit. Pojem správní orgán je definován v ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu. Připomeňme si jeho znění:

§ 1

(1) Tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán").

Povšimněte si prosím: … jiné orgány… které vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Česká advokátní komora má dle Zákona o advokacii jediný úkol: dohlížet na řádný výkon advokacie, což se děje mimo jiné (či spíše řečeno především, když ne už výlučně) výkonem kárné pravomoci nad jejími členy. Jestli se nyní snaží autor „stanoviska“ přesvědčit čtenáře, že Česká advokátní komora nepůsobí v oblasti veřejné správy a nebyla jí svěřena veřejná moc, pak by se ovšem činnost ČAK zcela míjela s úlohou, přisouzenou jí Zákonem o advokacii.

Jak vyplývá z § 1 odst. 1 správního řádu, tato právní norma řadí mezi správní orgány také tzv. „jiné orgány veřejné moci“, které jsou vymezovány subtraktivní (tedy odečítací) metodou. „Jinými orgány“ jsou ty, které nejsou orgány moci výkonné, nejsou orgány územně samosprávných celků a nejsou ani fyzické či právnické osoby pověřené výkonem veřejné správy. Takovými orgány jsou například Nejvyšší kontrolní úřad, Úřad na ochranu hospodářské soutěže, Úřad na ochranu osobních údajů, Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a v některých případech také předseda Poslanecké sněmovny, výbor Poslanecké sněmovny nebo dokonce soudy, pokud na příklad vyřizují žádosti o informaci podle zákona o svobodném přístupu k informacím. A taky, kdo by se nadál, takovými „jinými orgány veřejné moci“ je Notářská komora, Exekutorská komora a, ke zjevnému překvapení pisatele „reakce“ Advokátního deníku, i Česká advokátní komora.

Kárné řízení advokáta pochopitelně není upraveno správním řádem, ovšem vymezení správního orgánu ve správním řádu vychází z doktrinálních závěrů a lze jej uplatnit i pro správní řízení jiná, podléhající speciálním řízením, a nikoliv správnímu řízení dle správního řádu. Je rovněž patrné, že předmětem soudního přezkumu ve správním soudnictví nejsou rozhodnutí všech orgánů veřejné správy (správních orgánů), ale pouze těch, která soudní řád správní vymezuje právě v ust. § 65 s.ř.s. (mj. i prostřednictvím definice „správního orgánu“ v ust. § 4 odst. 1 s.ř.s.), ke kterému se zoufale argumentačně upíná redakce Advokátního deníku. To však neznamená, že správním orgánem je pouze „správní orgán“ legislativně vymezený v § 4 odst. 1 písm. a) s.ř.s., jak je Advokátním deníkem podsouváno.

Vymezení správního orgánu v § 4 odst. 1 s.ř.s. tak má význam z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí NĚKTERÝCH správních orgánů ve správním soudnictví, nikoli pro obecné vymezení „správního orgánu“, na čemž buduje svoji pseudoargumentaci Advokátní deník.

V tomto kontextu mám za absurdní, že za nezákonné kárné řízení, kterým je i kárné řízení zahájené nepodloženou či bezdůvodnou kárnou žalobou, nese 100% odpovědnost, a to včetně odpovědnosti škodní, Česká advokátní komora, ačkoli jí Zákon o advokacii nesvěřuje pravomoc, v rámci které by mohla výkon kárné pravomoci předsedou kontrolní rady – kárným žalobcem – jakkoli ovlivnit.  

Kárné řízení proti advokátovi se považuje za výkon veřejné moci (veřejné správy), o čemž jednoznačně rozhodl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28.02.2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15. Zde se Ústavní soud při svém rozhodování soustředil na zodpovězení otázky, na kterou dosavadní judikatura Ústavního soudu nedávala odpověď, a to, zda se kárné řízení vedené Českou advokátní komorou proti advokátovi považuje za výkon veřejné moci (veřejné správy). Ústavní soud dospěl k závěru, že kárné řízení vedené proti advokátovi lze považovat za výkon veřejné moci (veřejné správy), nejedná se však o výkon státní správy (státní moci), ale o výkon decentralizované veřejné moci (veřejné správy).

Jestliže autor článku, který byl uveřejněn v Advokátním deníku jako „stanovisko redakce“, tvrdí opak, pak buď uvedený nález Ústavního soudu nezná, nebo jej čtenáři úmyslně zamlčuje. Což však není právní argumentace, ale manipulace.

Shrnutí:

1) Předseda kontrolní rady – kárný žalobce – osobně vykonává veřejnou moc v kárném řízení proti advokátovi včetně rozhodnutí (ne)podat kárnou žalobu, a to v oblasti veřejné správy (srov. též závěry cit. nálezu ÚS sp.zn. IV. ÚS 3638/15), a je tedy správním orgánem sui genesis (tj. svého druhu). Zda při tom předseda kontrolní rady jako kárný žalobce přihlédne k doporučením kontrolní rady je čistě na jeho (správní) úvaze, Zákon o advokacii mu v tomto směru žádnou povinnost neukládá ani nesvěřuje žádnou pravomoc kontrolní radě k přezkumu rozhodnutí předsedy kontrolní rady – kárného žalobce (ne)podat kárnou žalobu. (Jinými slovy, předseda kontrolní rady si může kárně stíhat či nestíhat koho chce, což dle názoru autorky též činí). Na tomto závěru nic nemění, že kontrolní radě přísluší dohledové pravomoci podle § 46 odst. 4 Zákona o advokacii.

Připomeňme si jeho znění:

§ 46

Kontrolní rada

(4) Kontrolní radě přísluší dohlížet na dodržování tohoto zákona, zvláštních právních předpisů včetně zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, pokud souvisejí s výkonem advokacie nebo s činností Komory, jakož i stavovských předpisů jinými orgány Komory, zaměstnanci Komory, advokáty, evropskými advokáty a advokátními koncipienty. Advokáti, evropští advokáti a advokátní koncipienti jsou povinni předložit členům kontrolní rady veškeré jimi požadované písemnosti nebo jiné dokumenty vzniklé v souvislosti s poskytováním právních služeb nebo, není-li to dobře možné, umožnit členům kontrolní rady přístup k nim; stejnou povinnost mají jiné orgány Komory a zaměstnanci Komory, pokud jde o písemnosti nebo jiné dokumenty vzniklé v souvislosti s jejich činností.

Najdete v ust. § 46 odst. 4 Zákona o advokacii (anebo kdekoliv jinde) cokoli o dohledu nad rozhodnutím kárného žalobce (ne)podat kárnou žalobu? Nikoliv! Nenajdete, neboť nikde nic takového v Zákoně o advokacii prostě není. Ust. § 46 odst. 4 nepojednává o dohledu nad kárným řízením, či nedaj Bože snad nad předsedou kontrolní rady – kárným žalobcem – a nad jeho podáváním či nepodáváním kárných žalob. Jak to říci jinak, než prostě že kontrolní rada takové pravomoci nemá. Kontrolní rada má dohledové pravomoci samosprávného orgánu mimo kárné řízení.

2) Předseda kontrolní rady coby kárný žalobce není orgánem kolektivním, ale jednočlenným – monokratickým. Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, že (ne)podání kárné žaloby není správním rozhodnutím dle § 65 s.ř.s. a že o tom správní soudy nerozhodují v řízení o žalobách proti rozhodnutím dle § 65 s.ř.s., ani z toho nevyplývá, že by předseda kontrolní rady nebyl správním orgánem.

Abych tuto králičí kožku převrátila ještě jednou, doufejme, že již k pochopení všech:

Kontrolní rada je dle § 46 Zákona o advokacii kolektivním orgánem samosprávy ČAK. Tato samospráva se však nevztahuje na podání či nepodání kárné žaloby vůči advokátovi. Členové kontrolní rady ani její místopředsedové nemají pravomoc kárného žalobce, a tedy znova, nemají pravomoc podat kárnou žalobu. Stejně tak nemá nikdo z členů kontrolní rady, včetně jejích funkcionářů, ba ani kontrolní rada jako celek pravomoc závazně uložit předsedovi kontrolní rady coby kárnému žalobci povinnost (ne)podat kárnou žalobu. Proč? Protože Zákon o advokacii kontrolní radě jako celku ani jejím členům individuálně takovou pravomoc prostě nesvěřuje a takovou pravomoc nelze založit ani organizačním řádem, protože k tomu schází zákonné zmocnění.

Tvrzení, že o způsobu vyřízení stížnosti podané na advokáta, tj. i podání anebo nepodání kárné žaloby, má pravomoc rozhodovat zásadně kontrolní rada, je lživé, nemá oporu v zákoně a ostatně mu odporuje všeobecně známá realita výkonu kárné praxe, která je stejným způsobem realizována již od doby účinnosti Zákona o advokacii, tedy od 1. 7. 1996. Abych ještě víc přitvrdila, pak čtenáři vězte, že pokud by kontrolní rada rozhodovala sama o nějaké kárné žalobě, přisvojila by si pravomoci, které nemá, a jednala by v rozporu se Zákonem o advokacii, což by bylo s ohledem na skutečnost, že je to ona, kdo má dohlížet na zákonnost činnosti celé České advokátní komory, vskutku alarmující.

3) O tom, zda je či není podána kárná žaloba, osobně rozhoduje výhradně předseda kontrolní rady. Je to on, kdo může být (v rámci ČAK) jediný kárný žalobce a je to on, on a jen a pouze on, kdo rozhodne o tom, že on, on a znovu jen a pouze on podá kárnou žalobu – a to dle § 33 odst. 1 věta první a nikoli dle § 46 odst. 4 Zákona o advokacii, nebo podnikne kroky k odeslání přípisu, ve kterém stěžovateli sdělí, že jeho stížnost jako nedůvodnou odkládá. Jeho jednání, mající za následek odložení stížnosti, není správním rozhodnutím podle § 65 s.ř.s., a to proto, že v rámci prověřování, zda došlo ke kárnému provinění, stěžovatel nebyl účastníkem žádného správního řízení, takže mu logicky práva účastníka nemohou náležet. To je ten důvod, proč odložení stížnosti na advokáta není přezkoumatelné ve správním soudnictví, a to přes to, že bylo učiněno na základě činnosti monokratického orgánu, který byl pověřen výkonem veřejné moci.

4) Jestliže jsou stížnosti na advokáty projednávány v kontrolní radě s nějakým doporučujícím závěrem, pak to je jen a pouze doporučení nebo názor a předseda kontrolní rady coby kárný žalobce jej nemusí ani vzít na vědomí, tím méně se jím řídit. Kárný žalobce podle Zákona o advokacii NENÍ vázán při svém rozhodnutí podat či nepodat kárnou žalobu naprosto nikým a ničím a Zákon o advokacii ani nezná žádné právní následky pro předsedu kontrolní rady, pokud by doporučení (o nějakém závazném rozhodnutí kontrolní rady totiž nemůže být ani řeči) kontrolní rady nerespektoval.

Kontrolní rada může stát jako jeden muž za názorem, že došlo ke kárnému provinění a je třeba podat kárnou žalobu, ovšem svůj názor si může (kolektivně) vetknout za klobouk s pérkem sojčím, jak praví klasik, maximálně může svého předsedu – kárného žalobce – odvolat a na jeho místo zvolit někoho, kdo bude zastávat stejný názor jako kontrolní rada. Na druhé straně si ovšem předseda kontrolní rady – kárný žalobce – může podat kárnou žalobu na základě stížnosti, jak mu libo, a zahájit tím kárné řízení, vůči komu chce, a stejně tak může stížnosti, které by u některých advokátů vedly k přísnému postihu, prostě hodit pod stůl. O čemž je autorka přesvědčena, že se též děje. Kontrolní rada se nemusí o takových krocích svého předsedy – ať na jednu či na druhou stranu – vůbec ani dozvědět.

5) Absolutní nezávislost a naprostá nekontrolovatelnost předsedy kontrolní rady – kárného žalobce – má dle mého názoru nepoměrně závažnější důsledky, a to zejména z hlediska postavení celé České advokátní komory. Předseda kontrolní rady je volen kontrolní radou. Kontrolní rada je volena sněmem ČAK. Představa, že jednodenní sněm České advokátní komory, kterého se obvykle účastní maximálně 20 % oprávněných členů, tedy advokátů, a který se koná jednou za čtyři roky, je účinnou kontrolou výkonu funkce kárného žalobce, je skutečně tak iluzorní, že tento argument (tedy doufám) nebude obhajovat snad nikdo. Nad předsedou kontrolní rady při jeho rozhodování o tom, zda podá kárnou žalobu či nikoli, tedy není žádný právem upravený dohled. Tím je dle mého názoru významně potlačen samosprávný charakter České advokátní komory a kárné stíhání je nástrojem v rukou jediného muže. Ten může být coby předseda kontrolní rady maximálně tak odvolán a až do dalšího sněmu bude možno zvolit předsedou kontrolní rady pouze někoho z těch, kteří tohoto předsedu původně do jeho funkce zvolili. Opět: reálnost, a především účinnost takovéto „kontroly“ je zcela iluzorní.

Na tuto mezeru v zákoně o advokacii jsem ve svém článku upozornila s poukazem na to, že výlučná pravomoc jediného advokáta, totiž předsedy kontrolní rady (ne)podat kárnou žalobu je bez účinné Zákonem o advokacii upravené kontroly alarmující a že je skutečně nutné se touto otázkou legislativně vážně zabývat. Když kvůli ničemu jinému, pak kvůli tomu, že považuji za nemožné, aby byla tak zásadní veřejná pravomoc soustředěna v rukou jediné osoby, a navíc bez jakékoliv možnosti alespoň podílení se na jeho rozhodování kolektivním způsobem. Jsem přesvědčena, že v celém českém právním řádě neexistuje výlučná pravomoc s tak zásadními následky, a přitom s nulovou kontrolou a nulovou odpovědností, jako je pravomoc předsedy kontrolní rady ČAK – kárného žalobce. Že tento stav vedení České advokátní komory nevadí, a dokonce ho obhajuje, považuji za minimálně stejně alarmující jako postavení samotného předsedy kontrolní rady.
 

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

advokátka od 1. 1. 1994

komerční právnička od 4. 7. 1991